Ztratila jsem doklady. A šla do porodnice.

To jednou přijdete z běhání, z běžeckého opasku vyndáváte klíče, telefon a doklady a zjistíte, že vám dvě ze tří kartiček prokazujících totožnost chybí. Vrátíte se na místo, odkud jste vyběhla a… nejsou tam.

Tak chcete online nahlásit úřadům, co se stalo. Jenže jeden na to nemá formulář a druhý podání neumožní, protože jste nedávno žádala o nový průkaz kvůli budoucí expiraci. A dvě podání krátce po sobě nejdou.

Naplánujete si tedy cestu na úřad. Ztráta se musí hlásit co nejdřív. A najednou telefon od bývalé kolegyně, kterou máte uloženou ještě pod dívčím jménem a se kterou jste naposledy mluvila před sedmi lety: „Nechybí ti doklady? Má je moje rodina.“

Ležely na lavičce u parkoviště, odkud chodím běhat. Nálezce na mých sociálních sítích zjistil, že mám mezi přáteli členku jeho rodiny. Ta mi zavolala, pak mi volala její blízká, která pracuje v porodnici — a nakonec jsem si doklady vyzvedla právě tam. Na Bulovce.

A tak jsem šťastná nikoliv z úředního znovuzrození, ale z toho, že pořád jsou hodní a slušní lidé. Kteří na mé velké díky, osobní i psané, jednoduše odpověděli:

„Musíme si pomáhat.“